Vždycky jsem si nějak neuměl moc poradit s postní dobou. Bližší mi byly adventní týdny. Nebo i vánoční a velikonoční doba. Úlevou a projasněním mi bylo vysvětlení (myslím, že to byl tehdy Aleš Opatrný), poznání, že postní doba je nikoli především dobou postů, křížových cest, zapírání se… Je to především doba přípravy katechumenů na křest. A my můžeme tyto katechumeny doprovázet. Můžeme se také vézt na téže vlně, jako surfaři a znovu se těšit z životodárnosti oceánu Boží milosti. Nezaměnit prostředek za cíl. Nejde tak o to, co my děláme pro Boha, ale co on dělá pro nás. To není nějaké okrajové přepnutí. Je to přepnutí mezi popojížděním na runway a ladným letem A 380. A možná někdy i přepnutím mezi snahou o sebevykoupení na straně jedné, a strhujícím prožitkem vykoupení od Boha na té druhé. Příprava na křest je jako stát před tímto oceánem milosti, otevření se největšímu daru od Boha. Vstoupit na vlnu. Takto to prožívali křesťané prvních staletí. Průlom do krajiny Božího království - křtem.
Anselm Grün spojuje prožitek křtu s událostí Ježíšova křtu od Jana Křtitele. Hospodin tam Ježíšovi něco řekl, a nás se to týká: "Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera. V Tobě mám zalíbení." Mnoho lidí cítí oprávněnost k vlastnímu životu jen podmíněně. Chápou přijetí svého života jen skrze přísné podmínky: smíš existovat, budeš-li hodný, budeš-li mít úspěch, budeš-li splňovat představy někoho dalšího a podobně. Jestliže se dětem zakódovalo jenom toto podmíněné právo na život, těžko se jim naplno vstupuje do řeky života, a místo toho rozvíjejí strategie přežití. Mají potřebu podmiňovat vše většími výkony, jenom proto, aby byly přijaty. Nikdy nemají odvahu plně a klidně říct svůj vlastní názor, přizpůsobují se, ohýbají si záda, jen aby byly milovány. Nebo je takové prožívání už tak k nesnesení, že se vzepřou a odskočí k druhému extrému: strategie "na nikom a na ničem mi nezáleží". Karl Frilingsdorf nazývá takový život přežíváním. Nežijeme skutečně, jen přežíváme. Oproti tomu skutečný život je možný pouze tehdy, vím-li, že jsme milováni bez-podmínečně.
To nás vede k té druhé souvislostí, který dobrý Anselm Grün ke křtu, Svatému týdnu a Velikonocům připomíná:
"Při křtu zažíváme, že víra překonává naše nejhlubší strachy z vlastní bezcennosti. Fritz Rieman popsal čtyři základní obavy:
Druhou branou, kterou mohu projít Svatým týdnem může být Brána víry, nebo Brána důvěry , nebo Brána odvahy (vyberme si podle svéhoho gusta, jak se nám to pro naši cestu hodí) - viz dar křtu a výše uvedené čtyři body.
Petr Nešpor
www.petrnespor.cz
(Třetí brána zítra.)
Děkuji za tento článek.
Umožnil mi pochopit pro mě tak často nepochopitelné evangelizační a pastorační metody dnešní církve. Pokud vychází z antropologie Fritze Riemanna, je to již jasné.
Alespoň v tomto psychologickém ohledu se tedy vlil Rýn do Tibery.
Ano, pravda nás osvobodí.
DZKS.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.